Pachové nosiče jsou speciální prostředky používané k odpuzování divoké zvěře, jako jsou například jeleni, srnky a divoká prasata. Tyto nosiče jsou napuštěny různými látkami, které simulují nepříjemné pachy pro zvěř. Používají se k ochraně zahrad, sadů, vinic, lesních porostů a zejména dopravní infrastruktury. Většina v současné době používaných je ale problémem pro životní prostředí. Při jejich rozkladu totiž vznikají mikroplasty. Tým českých výzkumníků nyní pracuje na ekologické alternativě. Výsledky mají mít známé do roku 2026. Ty dosavadní, po dvouletém zkoumání jsou ale velmi nadějné.
V současnosti se běžně používají pěnové nosiče z cyklického nebo lineárního polyuretanu, který je napuštěn pachovou látkou. Tyto nosiče se pak umísťují na plotové sloupky, dřevěné laťky či jiná vhodná místa, kde je třeba odpudit zvěř. V případě absence jejich odstranění po skončení životnosti poškozují přírodu.
Na vývoji nových biodegradabilních nosičů spolupracují odborníci z konsorcia výzkumných ústavů a firem, které se sdružily v Národním centru kompetence (NCK) BIOCIRKL. Finančně je podporuje Technologická agentura České republiky v rámci programu Národní centra kompetence. Do řešení se snaží vědci zapojit aspekty cirkulární ekonomiky, k čemuž využívají vybrané odpadní materiály.
„Srážky vozidel s volně žijícími živočichy představují v mnoha zemích problém jak ekologický, bezpečnostní, tak i finanční, a to z hlediska náhrady škod. Kompletní oplocení s migračními objekty je řešením pro dálnice, nicméně pro silnice nižších tříd nejsou k dispozici žádná obecně uznávaná opatření se stejnou účinností, “ uvedl Zdeněk Keken, z Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze (FŽP ČZU), který se silniční ekologií dlouhodobě zabývá.
„Pachové nosiče představují v jejich současné podobě riziko pro životní prostředí. Jednak se z nich uvolňují mikroplasty a v případě, že jsou vyráběny ve formě expanzních pěn, obsahují určité formy diisokyanátů. Ty byly v loňském roce omezeny nařízením Evropské unie REACH, a jejichž použití je regulováno, “ doplnila jeho kolegyně, Lenka Wimmerová, která se testováním biodegradability pachových nosičů v rámci projektu věnuje.
Jednou z možných surovin pro přípravu náhrad syntetických pěn jsou taniny (třísloviny), které patří do skupiny polyfenolů, netěkavých sekundárních rostlinných metabolitů vyznačujících se přítomností jedné nebo více hydroxylových skupin spojených s aromatickým kruhem. „Přestože je jejich molekulární hmotnost vysoká, v rozmezí 500 až 3 000 g/mol, jsou rozpustné ve vodě. Běžně jsou obsaženy v rostlinách, kůrách různých stromů, žaludech, zrnech vinné révy, různém tropickém ovoci, bobulovinách i v dalších druzích ovoce, “ upozornila Martina Dlasková z Ústavu chemických procesů (ÚCHP).
Bohužel taniny sami o sobě nejsou schopné, kvůli svým vlastnostem, být nosiči pachových látek. „Je třeba do nich přidávat aktivní uhlí, nebo ještě lépe biouhel vyrobený z odpadních materiálů, například z použité kávové sedliny nebo jednorázových dřevěných palet. Právě ty mohu být vhodným nosičem pachu a díky své nízké ceně mají možnost praktického využití, “ zdůraznila Olga Šolcová z ÚCHP, hlavní řešitelka projektu BIOCIRKL.
Pro pachové nosiče je však nejen důležitá jejich rozložitelnost v životním prostředí, ale také schopnost efektivně nést a uvolňovat pachovou látku (například kyselinu izovalerovou připomínající pach člověka) či jejich směsi. Proto je součástí testování také vývoj metodiky vzorkování a analýz pachových látek, přidávaných v současnosti do pachových pěn od komerčních firem. „Dosud se nám podařilo ověřit extrakci a GC-MS analýzu vybraných cílových sloučenin, a to kyseliny izovalerové, citronellolu a citronellalu z repelentních pěn. Dále jsme prokázali, že odběr vzorků z povrchu pěny je pro účel analýzy pachových látek přesnější, protože účinné látky se z povrchu nosiče vypařují rychleji, “ doplnil Jaromír Hradecký z Fakulty lesnické a dřevařské (FLD) ČZU v Praze.
Pro vlastní využití v praxi bude nutné následně ověřit reálné chování nosičů v životním prostředí. Současně bude potřeba stanovit korelaci mezi koncentrací aktivních látek, jejich vypařováním do okolí i vlastní interakcí zvířat. Jedině tak se podaří určit, jaké koncentrace pachových látek lze brát jako hladinu pro aplikaci obnovující dávky pachových látek. „V rámci vývoje pachových nosičů klademe důraz nejen na jejich biodegradabilitu a funkčnost, ale také na omezení plýtvání chemickými látkami, a tedy finančními prostředky, “ doplnila Lenka Wimmerová. Celkové náklady na preventivní akce spojené s aplikací pachových nosičů v oblasti dopravy se totiž jen v České republice pohybují v řádech několika milionů korun ročně.